Historie včelařství

Úvod

„Včela medonosná (apis mellifica) ód jakživa, pokud paměť lidská dosahuje, vábila a poutala svým tajemným životem ducha lidského, takže člověk vždy chovem jejím se zabýval a žádný národ, žádná země nenalezla tolik dějepisců, jako tato společnost pracovitého hmyzu, jehož píle neúnavná a vzorný pořádek u všech národů budily podiv největší. Dějiny včely jsou tak staré jako vůbec dějiny lidské, včela má své báje, pověsti a pověry u všech národů jsouc věrnou průvodkyní člověka na dráze vzdělanosti.“

Takto začíná kniha z roku 1922 

DĚJINY ČESKÉHO VČELAŘSTVÍ.

K PAMÁTCE PADESÁTILETÉHO TRVÁNÍ ZEMSKÉHO ÚSTŘEDÍ SPOLKŮ VČELAŘSKÝCH PRO ČECHY V praze

KTERÉ SEPSAL JOSEF KEBRLE, STAROSTA ZEMSKÉHO ÚSTŘEDÍ A SVAZU ZEMSKÝCH SPOLKŮ VČELAŘSKÝCH

Dále pokračuje:

„že včela pěstěna byla již v době nejstarší, předhistorické, toho důkazem jsou nám četné nálezy včel zkamenělých, jakož i nádob hliněných z téže doby, v nichž med z plástů byl dobýván. Původní otčinou včely jest starý svět, ač při nedostatku zpráv nesnadno jest stopovati její vlast původní, poněvadž ve všech podnebích a za všech okolností zachovala svoji podobu, své zvyky a zvláštnosti neporušené a jest za naší doby jako před tisíci lety tímže pilným hmyzem, který jde za svým vrozeným pudem med snášeti a vyráběti. Včela má nyní domov svůj ve všech dílech světa, do Ameriky převezli ji Angličané koncem 17. století, do Austrálie mnohem později, avšak všude zdomácněla jako poselkyně pokoje a jako symbol tichého rodinného štěstí, proto chovem jejím zabývali se především národové zemědělství oddaní.“ /konec citace/

Historie včelařství

Historie včelaření

Podle výsledků vědeckých výzkumů a paleontologických nálezů v Čechách, Francii a Německu bylo možno usoudit, že stáří naší včely medonosné je minimálně 25 milionů let (pro srovnání: Homo sapiens je na Zemi asi 100 000 let). Podle včel zalitých v jantaru vidíme, že vzhled tehdejší včely se od dnešní včely medonosné podstatně neliší.

Člověk brzy pochopil, že divoké včely žijící původně v dutých stromech, výklencích skal a jiných chráněných dutinách, mu mohou přinášet užitek. Poznal totiž, že v jejich obydlích může "sklízet" něco velmi dobrého, co může zužitkovat. Na jedné malbě ve španělské jeskyni Bicorp poblíž Valencie můžeme vidět postavu ženy, která obletovaná včelami vytahuje z dutiny ve skále plást.

V kulturních centrech Středního východu, v suchých, horkých oblastech bez lesních porostů, se včely pravděpodobně bez zásahu člověka usazovaly v hliněných hrncích. Takové nádoby pocházejí z doby 5 000 let př. Kr. Ještě dnes se místo úlů používají v Izraeli a Libanonu. Při vybírání medu se víko nádoby dá zvednout.

Jeden z prvních, kdo se podrobně zabýval studiem včel, byl Aristoteles (384-322 př. Kr.). Domníval se, že včely pocházejí z mrtvých býků. Řeč o produktu včel medu je i v bibli. Ve druhé knize Mojžíšově, verši 8., kapitole 3. je uvedeno, že Bůh přivede svůj lid do země, která bude oplývat mlékem a medem. Víno a med, čisté nebo smíchané, byly ve starém Řecku považovány za univerzální lék; Řekové se museli včelami určitě zabývat blíže.

Historie včelařství

Z historie včelařství v Čechách, na Moravě a ve Slezsku

Zdroj: Památník včelařů československých, vydaný roku 1896.

Považuji za užitečné zmínit se stručně o historii včelařství. všimneme si, jak se včelařilo kdysi u nás v Čechách.

Již praotec Čech, když obzíral novou zemi z Řípu, si pochvaloval, že je i na včely bohatá. Staří Čechové rádi pili medovinu, jak potvrzuje Kronika Dalimilova. Také Šárka ve Starých pověstech českých opila Ctirada a jeho společníky medovinou, aby ho mohla odvést na Děvín.

V 11. a 12. stoletím se hojně vyvážely z Čech do okolních zemí med, vosk a medovina. V Praze se odbývaly zvláštní medové trhy. Med se vyměňoval za sůl ve stejné váze. Včelaření se rozlišovalo na lesní a domácí. Doma mohl včelařit každý bez překážky, lesní včelaři však tvořili spolek, podobný pozdějším cechům, volili si svou správu: staršího včelaře (lamfojta), purkmistra a čtyři přísežné. Měli svou gruntovní knihu i registra včelařská – práva medařská. Z lesního včelaření se musel odvádět pánům lesa poplatek ve výši jednoho groše za „úl“. Proto si mohl každý včelař v lese vyhledat příhodný strom, opatřit ho svým znamením a vydlabat v něm úl – brť a osadit včelami. Kdo by na poznamenaném stromě včelaři učinit škodu nebo jej porazil, byl pokutován a trestán. I lesní zřízenci museli včelaře podporovat, hájit lípy, javory, vrby, třešně a jiné stromy, na nichž měli včely pastvu, a nesměli se tyto stromy porážet. Také Karel IV. roku 1350 potvrdil diplomem Norimberským práva včelařská a jejich sdružení.

Ve středověku byli včelaři ve velké vážnosti. Jejich cechy a společenství se datují již od doby Karla Velikého. Mohli nosit zbraň, měli zvláštní práva a vlastní, tzv. včelařský soud.

Z privilegia, daného v roce 1697 Ferdinandem knížetem z Ditrichsteinu cechu medařskému v Lipníku na Moravě, poznáváme, že cech včelařský měl právo nosit korouhev, na jejíž jedné straně byl sv. Ambrož a na druhé straně Samson se lvem, kterému vězel v tlamě plást medu. Samson lví tlamu rozvírá. Císař Josef II. omezoval cechy a za jeho panování pozbyli i medaři svá starobylá práva. V roce 1792 se v prvním zápise před obecní radou města Meziříčí ani lamfojt ani práva medařská již nejmenují.

Včelařství domácí vzniklo z včelaření lesního a je tedy mnohem mladším. Včelař, aby si včely připoutal ke své domácnosti, uřízl v lese strom, v němž bylo usazeno včelstvo, a odvezl si jej domů. První příbytkem včel byl tedy klát – špalek a ten se udržel ještě i dlouho potom. Je to nejstarší a původní úl.

Včelíny v nynější podobě se stavěly velmi zřídka. V tehdejších dobách byla daleko větší bezpečnost majetku a tresty za vyloupení včel byly mnohem přísnější. Včelíny byly zapsány i do gruntovních knih a byly považovány za azyl. Kdo se před nepřítelem zachránil do včelína, nesměl být dále pronásledován až do právního rozsudku.

Znalost o včelím životě ve středověku byla malá a předcházela z otce na syna jako hluboké tajemství, takže před vynalezením knihtisku a ještě i potom bylo včelaření širším kruhům úplně neznámé. Včelaři znali tenkrát trojí druh včel: královnu, dělnice a trubce, znali sbírání a usazování rojů, krmení hladových čeledí, vybírání medu, čistění medu a vosku a uměli dělat oddělky. Nakažlivé nemoci (hnilobu plodu) léčili zrušením nemocného včelstva a to za přítomnosti mistra včel (lamfojta), aby se nákaza nešířila. Kdo věděl o nemoci svých včel a neohlásil to a jiným včelařům tím způsobil škodu, byl pokutován 2 zlatkami a 2 librami vosku. Byla to pokuta citelná, neboť roku 1538 stálo jedno včelstvo i s klátem 3 zlaté a kráva 5 zlatých.

Med byl tenkrát jediným známým sladidlem v domácnosti. Užívalo se jej i k vaření medoviny. Tak na příklad při svatbě Viléma z Rožumberku roku 1578 se spotřebovalo 15 centů medu a 13 centů vosku.

Včelařství české utěšeně kvetoucí, pokleslo během časů tak, že až do nedávných dob se nemohlo probrat. Příčinou byly hlavně války, jejichž dějištěm byly země koruny České, války husitské a hlavně válka třicetiletá, která zpustošila celá města i vesnice, celé kraje byly neobydleny, obyvatelstvo vyhubeno hladem a morem, pole zpustlá a lidé zchudli tak, že se starali jen o chléb a na včelaření neměli čas. Po 30-ti leté válce byl vosk přivážen z cizích zemí a med byl brzo v domácnostech nahrazen cukrem třinovým a syrupem. Medovinu vytlačilo pivo a kořalka. Proto není divu, že cena výrobků včelařských poklesl a včelařství se stalo popelkou v hospodářství a jenom libůstkou některých jednotlivců.

Historie včelařství

Vývoj úlů a rámkové míry

Vývoj úlů a rámkové míry do počátku 20. století

Původně bydlely včely v dutých stromech, o něž v pralesích nebyla nouze. Včelaři stromy vyhledávali, označovali nasekáváním kmenu jako svůj majetek a med z nich „podbírali.“

Později takové stromy poráželi, část kmenu se včelami oddělili, odvezli domů do sadu a postavili tam „klát“. První takový úl byl tedy „stojan.“ Na roje si včelař kláty připravil. Vysekla do špalku dutinu. Ta bývala 48 včelích palců dlouhá (1 včelí palec = 5 vedle sebe ležících buněk dělničích nebo 4 buňky trubčí), 9 – 10 palců širokou a 8 – 9 palců hlubokou. Přes dutinu uprostřed délky špalku přibil prkénko 4 palce široké, v němž vydlabal česno. Aby se dílo ve špalku stojanu pod tíží medu neutrhlo, položila se uprostřed dutiny špalku „opěra“ zšíří ruky do dlabů udělaných ve vnitřní straně špalku.
Později usazovali včelaři roje i do špalků vodorovně položených. Tam nebylo potřeba opěrky, protože „ležen“ měl jen 9 – 10 palců výšky. Česno bylo uprostřed délky úlů. Na kláty se kladly jednoduché střechy z prken, aby jim déšť neuškodil.

Dalším vývojovým stupněm byla kruhová košnice. Několik košnic tohoto typu se dalo postavit na sebe. Celou sestavu uzavíralo víko vyrobené rovněž ze slámy. Kláty i koše měly společnou nevýhodu. Prohlídka včelstva a zjištění jeho stavu nebyla možná bez narušení nebo zničení díla. Včelařům proto zůstaly utajeny biologické základy a vnitřní vztahy ve včelstvech. Osvícený Švýcarský chovatel včel Francois Huber (1750-1832) vymyslel úl, do kterého bylo možno nahlédnout: byl to Huberův "rámkový úl". V úle byl určitý počet rámků, které byly na jedné straně spojeny podobně jako listy v knize. Do těchto rámků stavěly včely plásty. Pro pozorování života včel měl v tehdejší době tento vynález nedozírnou cenu, pro chov včel byl ale příliš nepohodlný.

Vyřezaný med se na mírném ohni rozpouštěl v kamenných hrncích. Když se pak i všechen vosk rozpustil, postavil se hrnec do chladna, kde vosk ztuhl. Ten se čistil tak, že se dal do hrnce s vodou a nechal vařit. Rozvařený se cedil plátěnými pytlíky do škopku se studenou vodou.

Roku 1853 vynalezl čestný doktor Jan Dzierzon, farář ve Slezku úl, v němž včelí dílo bylo na trámečcích širokých 1 včelí palec a ¼ palce silných, které bylo možno z úlu vyjmout a zpět zase zavěsit. Tak vznikl úl „dzierzonský“. Dzierzon včelařil hlavně v ležanech, z nichž byly vždy 2 k sobě spojené a tvořily „dvičák“. Ležen obsahoval 15 rámků a měl 1 patro. Uvnitř byl 9 palců široký, 15 palců vysoký a 28 – 29 palců hluboký.

Baron Berlepsch zdokonalil úl Dzierzonův tak, že zvolil včelaření“ stojan“ jemuž dal tři patra a sestrojil pro něj rámky. Vynálezem rámků dostoupila rozběrnost díla svého vrcholu. Berlepsch rozdělil svůj stojan, uvnitř 9 ½ široký na 3 stejně vysoké díly, z nichž 2 spodní určil pro plodisko a třetí nejvyšší, 9 ¾ vysoký, pro medník a mezi oba tyto prostory vložil pohyblivou přepážku. Úl tento se nazýval „Berlepschův“.

Po Berlepschovi se o zdokonalení úlu pokusil Dathe. Místo 2 pater v plodisku udělal rámek 14 palců dlouhý a medník 14 ½ palce vysoký, aby se rámky z plodiska hodily k zavěšení do medníku a naopak. Později poznal zbytečnost velkého medníku a snížil jej o polovici. Tak postavil úl s dvojími rámky, velkými pro plodisko a malými pro medník. Dathe sám včelařil hlavně ve slaměných koších. Sám uznal, že včelstva v úlech jeho soustavy špatně přezimují, ale ve slaměných koších přezimují dobře.

Včelařský spolek na Moravě se sídlem v Brně, který řídil MDr. František Živáňský, přijal za svůj spolkový úl zvláštní úl 9 ½ uvnitř široký, jehož plodisko bylo rozdělena na 4 patra 5 palců vysoká a páté nejvyšší tvořilo medník 5 ¾ palce vysoký. Úl byl zřízen pouze na trámky. Toto bylo považováno za výhodu vůči rámkům pro teplejší zimování včelstev. Také v Čechách znamenití včelaři rámky z úlů vyhoditi a nahraditi je trámky. Tento úl moravského spolku zdokonalil Josef Buchar, farář, který trámky nahradil opět rámky a místo 2 pater po 5 palcích zřídil 1 rámek 10 palců vysoký. Další 2 patra po 5 palcích vysoká ponechal. Medník udělal 10 palců vysoký. Tento úl se nazýval úlem „uhříněveským“ protože se vyráběl v Uhříněvsi.

V Čechách vznikly takzvané „princovy“ úly. Byly to ležáky ze slaměných věnců s vnitřní šířkou 10 palců a výškou 10 palců. Jeden věnec pojal 3 rámky, které visely na dřevěných laťkách. Pro malé plástve byly však nevýhodné pro přezimování včel.

V Americe sestavil Langstroth stojan, zvaný „americký“. Byla to truhlice nahoře otevřená. Na její horní kraje se zavěšovaly rámky 10 ½ palce vysoké a 20 ½ palce široké (27,5 cm vysoké a 53,2 cm široké) a bylo jich v úle 10. Místo medníku používali Američané medné skříňky, které se postavily na rámky plodiska a mohly pojmout až 1 kg medu. Na podzim se medné skříňky odstranily a plodisko se přikrylo voskovaným plátnem a slaměnou rohoží. Na rohož se položilo prkno, zatížilo se kamenem a úl se zastřešil. Včelstva v těchto úlech přezimovala velmi dobře, protože seděla na dlouhých plástech. Americký úl zdokonalil Mat. Hlinecký tím, že udělal jednu stranu pohyblivou a tak bylo možno plástve vybírat jak horem, tak i se strany.

U nás však v této době se považoval dobře udělaný úl dzierzonský za základ rozumného včelaření, avšak k dobrému úlu muselo přispívat i umění včelařovo. K tomu všemu mu muselo pomáhat i příznivé počasí a výborná pastva na lípách, akátu, vičenci, řepce, pohance atd.

Na základě úlů amerických byl sestaven úl „Hospodář“, který zlepšoval americký úl tím, že byl rozložitelný ve všech částech, dat se tedy nastavovat nástavci v medníku, aby vyrovnal sílu včelstva a mohl pojmout všechen med v době bohaté snůšky. Mohly se tedy nastavit dva až tři medníky. Jak výborná to byla myšlenka pro nynější nástavkové úly! Úl „hospodář“ mohl být jednoplodiskový, jedno a půlplodiskový nebo dvouplodiskový. Mezi plodisko a medník se vkládala mateří mřížka, tenkrát nazývaná královská mřížka. Vyráběla se z plechu nebo drátu. Tento úl se vyráběl i se slaměnými stěnami.

Po sjezdu včelařském v Praze roku 1879 se začal rozšiřovat „divčák“ i „jednák“ Dzierzonův, dále úl Dathenův a později úl Garstungův. Avšak roku 1896 v Příbrami byla přijata normální míra rámku pro český úl stojan tzv. „uhřiněvský“. Velký počet rámků (30 – 40) byl na závadu a zdržoval při práci. Proto po způsobu Gerstungově se vkládalo do plodiště několik celorámků 39 cm vysokých.

Historie včelařství

Vývoj úlů a rámkové míry

Vývoj úlů a rámkové míry od počátku 20. století do dneška

V roce 1902 – 1903 byl zaveden do výroby úl s širokonízkým rámkem, čímž byla porušena jednota normální míry rámku, která byla po tak dlouhých letech pracně vybojována. Roku 1904 bylo usnesením uskutečněno použití širokonízkého rámku míry 24×39 cm. Tím nebyla přijata míra Dzierzonova 38×22 cm, ani Gerstungova 41×26 cm, ani americká míra Langstrohtova 23×45 cm.

Nově přijatá míra 39×24 cm byla jakýmsi kompromisem a stala se pro výrobce úlů rozhodující a trvalá. Během 10 roků tyto naše úly zdomácněly nejen v Čechách a na Moravě a Slezsku, ale i na dalekém jihu a v Německu. Tak vznikl roku 1903 úl, který byl nazván podle místa svého vzniku v Kolči pod staroslavnou Budči – „Budečák“. Je to úl dvojpatrový, kde je plodiště odděleno přepážkou a obsahuje 10 rámků, medník rovněž 10 širokonízkých rámků. Zásuvným okénkem je možno plodiště i medník zúžit. V medníku je rovněž česno, kterým mohou vylétat trubci. Plodisková přepážka je opatřena mateří mřížkou.

Na schůzi včelařského spolku pro Prahu v roce 1908 byl dán název „Pražan“ úlu se širokonízkými rámky, které je na rozdíl od „Budečáku“ přístupný z boku i ze zadu na stavbu studenou nebo teplou. Po oddělení medníku, který je zařízen většinou má polorámky, je přístupný i horem. Lze jej zařídit také jako divčák – dvoják.

Úl „kapucín“ je vlastně dvoják úlu „pražanu“, kde prostřední stěna je opatřena sítí, takže včelstva v plodišti se vzájemně zahřívají a z jara brzy zesílí. Medník u něj může být i společný.

Úl „obchodní“ či „družstevní“ je ležen s dvojitými stěnami, které jsou teplodržné a přitom jsou výhodné pro přezimování a rychlejší vývin včelstva z jara. Pojme 12 – 15 nízkoširokých rámků ze zadu. Úl se hodí ke kočování za pastvou.

Úl „zasouvák“ československý je vlastně úl Dadantův s širokonízkými rámky 39×24 cm vylepšený v zasouvákem s oddělitelným medníkem. Všechny díly jsou oddělitelné: dno, plodiště, medník i víko. Uprostřed dřevěného víka nebo slaměné rohože je pro krmení balonem vyříznut otvor, který se uzavírá zátkou.

Úl „stojan“ československý se stále udržuje, protože mnozí včelaři si zvykli na práci ve stojanech a nemají zálibu v nových typech úlů, i když je uznávají za lepší. Vylepšují se tak, že se dají do přední části plodiska rámky stahující přes všechna tři patra.

V době, kdy se ještě včelařilo s dílem nehybným, pořizovali si včelaři slaměné koše případně s nástavkem. V slaměném koši, který sloužil jako plodiště, bylo dílo nerozborné, avšak v nástavci – medníku dílo pohyblivé.

Z tohoto stručného popisu různých dříve užívaných typů úlů poznáváme, jak bylo vždy problematické a dosud stále je, zvolit si ten nejlepší typ úlu a tu nejvhodnější rámkovou míru.

Soudobý úl je v podstatě speciálně upravená dřevěná bedna, čtvercového nebo obdélníkového půdorysu, se speciálně upraveným dnem a s několika tzv. nástavky. Odmyslíte-li si totiž ono zmíněné dno (oddělíte-li jej od zbytku bedny – a ve skutečnosti tomu u některých typů úlů tak i je), pak zbytek bedny je onen nástavek. A tak je úl vlastně tvořen jedním dnem a několika nástavky a říká se mu „nástavkový“. V určitých ročních obdobích, podle toho jak jsou včelstva silná (a ty jsou silná podle toho, kolik kvete v okolí rostlin), včelaři úly podle potřeby rozšiřují o další nástavky. V létě pak může být úl tvořen i osmi nástavky a dosahovat výšky třeba 2 metry.

Zpracoval: Vlastimil Dlab